Už jsem dlouho nic nenapsala a hrozně mě to mrzí. Ale vůbec nestíhám, pořád se něco řeší, výletuje apod. Což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu si připadám zralá na nějakou odpočinkovou „dovolenou“. Snad si vzpomenu co se událo za poslední zajímavé víkendy a trochu všem přiblížím, jak moc pěkně jsem se měla.
Dračí lodě
Moje druhá účast na svátcích Labe. Musím říct, že je to jako každý rok velice příjemná akce, kde se lze trochu protáhnout a zjistit, že by na té fyzičce chtělo více zamakat. Jídlo i pití je dostatek, bohužel v době oběda jsou velké fronty, tak se s tím musí počítat.
I přes mnohem lepší sehranost týmu, jsme tedy moc nezabodovali, takže se ani nebudu chlubit, kde jsme skončili. Zájemci ať přijedou příští ročník, jistě nás najdou na pádle.
Novinkou trochu bylo, že Terezka si nejen zazávodila na lodi, ale přivedla si menší zranění z volejbalu. Ano, ano, jakoprotahovací cvičení jsme si s kamarádem Kubou vybrali pinkání na beach volejbalovém hřišti s klukama, už ani nevím odkud. Mno a jak se to tak stává, narazila jsem si palec. Až o dva dny později (, kdy pořád ukrutně bolel,) jsem si ho „nechtěně“ nahodila zpátky do kloubu. Budu tiše doufat, že tam nebyla žádná frakturka.
Akci vřele doporučuji, koná se vždy koncem května v Týnci nad Labem. Doprovodný program pro děcka: trampolíny, koně apod.
Celé album na rajčeti.
500 km v sedle
Těšila jsem se na ten víkend snad víc jak na Vánoce. Když se termín začal blížit, začínalo mi pomalu docházet, že se asi pár dní po výletě neposadím, když dojedeme oba celí. Nakonec to všechno dobře dopadlo a ani to moc nebolelo. Ale pěkně od začátku…
Fáze 1: Očekávání
Mluvilo se o tom snad víc jak 14 dní dopředu. Do poslední chvíle, než se vyrazilo na místo startu, jsme si dělali srandu, že pokud dojedeme do cíle, tak sebou plácnem na zem a už nevstaneme. Při nakládání motorky se jako obvykle mužská polovička výpravy divila, jak mám málo věcí. Má odpověď je vždycky: „A to čekáš, že sebou potáhnu kufr zbytečností?“ Kupodivu jsem na ni nikdy nedostala odpověď.
Fáze 2: Ubytování
Nevím, jestli jsem po cestě neusnula, ale do Přestavlk jsme dorazili nějak rychle. Nejdřív jsme si postavili skromný příbytek, naházeli do něj věci a jelikož jsme byli žíznivý, šli jsme si objednat plzničku. Organizátoři poučovali první návštěvníky kempu a odpovídali na jejich dotazy ohledně zítřejšího výjezdu. Při kontrole absence jsme se přihlásili o číslo. Tajně jsem doufala v sudé, protože sudé jsou prostě cool, ale vyšlo na nás 123. Což je podle mého soudu dost vtipné číslo.
Po registraci a druhém pivku jsme usoudili, že půjdeme zkusit usnout. A kdyby nebyla taková zima, tak spíme v celku hned a dobře…
Fáze 3: Připravit, pozor, start!
Čas našeho startu jsme měli v neuvěřitelných 9:55. Nutno dodat, že jsme se vzbudili před 7 hodinou ranní (tušim). Občerstvili jsme se a čekali až na nás přijde řada. Mezitím jsme záviděli těm, kteří již vyjížděli a začínali jsme se pomalu péct. Na osudnou sobotu meteorologové hlásili 32°, ideální na motooblečení což?
Necelou půlhodinku před startem jsme se začali chystat. Naházeli jsme flašky s vodou do kufru, zkontrolovali, zda máme u sebe všechno – telefon, peněženka, klíčky od esvéčka, kartičku na razítka. Obuly se boty, zafixovaly se páteřáky, zkontoloval se stan, navlíkli jsme se do bund a nasadily se helmy. Motorka se přesunula na chvíli do stínu a čekalo se, až uběhnou poslední minuty do startu.
Nastartoval se motor, Terka se vyhoupla za Kubu, jeden z organizátorů dal pokyn a hurá za prvním razítkem!
číslo 123 Kuba a já
Fáze 4: Cesta tam a zase zpátky
K prvnímu stánku jsme dorazili bez větších problémů a byli jsme neuvěřitelně nadšení. Jeli jsme tak rychle, že druhý checkpoint jsme málem přejeli, protože ta rovinka u ní tak moc láká to rozjet. Mno každopádně, párkrát jsme se ztratili a nakonec jsme jeli dvě posádky spolu. Po cestě jsme dali zmrzku a přemýšleli, kdy dorazíme na oběd na kontrolní 10. bod. Sluníčko stále pražilo a bylo pořád tepleji a tepleji.
Kolem půl třetí odpoledne jsme byli totálně mrtví z vedra a hladoví, že bychom celého kance sežrali. Každopádně jsme se záhadným způsobem ocitli v půlce našeho 500 km orienťáku. Obědvali jsme v hospůdce Na Kopci, která byla překvapivě v malém údolíčku a největším překvapením bylo, že nás obsluhovali cizinci v angličtině! Ze začátku jsme byli trochu zmatení, ale mládež je zdatná v cizích jazycích, tak jsme si objednali a oddychovali.
Co se týká další cesty, tak nám pořadatelé oznámili neuspokojivou zprávu, že tentokrát musíme na ty samé kontrolní body, samozřejmě ve zpětném pořadí.
Fáze 5: Kde je ku*** ten cíl?
Cesta zpět do tábořiště nám v celku šla rychle, alespoň zpočátku. Na našich zadečcích se přeci jen podepsal nerovný povrch silnic a vzdálenost, kterou jsme již ujeli. Řidiči byli na posledních 3 stanovištích unavenější a „baťůžci“ bolavější. Všichni jsme se modlili za cílovou pásku, trochu odpočinku a za něco studeného k pití.
Vyprahlí, rozlámaní, nerudní jsme dorazili šťastně do cíle. Po cestě jsme málem srazili srnku a psa, párkrát nám nešťastnou náhodou tzv. uleťelo kolo, takže motorka byla chvíli téměř neovladatelná. Párkrát se některým podařilo nadzvednout přední kolo. Důležité je, že se nikomu nic nestalo.
Celé album na rajčeti nebo další fotky na oficiálních stránkách akce.
Motosraz HK
Z toho „víkendu“ jsem měla trochu obavy, jelikož jsem byla batůžek pro velkou motorku (, ty štafle jsem si měla vzít). Nakonec jsem se tam vyškrábala, ale řidič mi nadával dokud mě druhý den nedovezl domů. Na druhou stranu, kde jinde se to má člověk naučit?
Každopádně, v pátek jsme dorazili do malého kempu v Jaroměři. Jelikož bylo zas úžasně přepálené počasí, měla jsem sto chutí skočit do Úpy, která byla opodál. Nakonec stačilo pár pivek, stín a bylo dobře. Sice jsem čekala, že strojů i přístřešků bude trochu víc, na druhou stranu to mělo takový rodinný nádech. Navíc ten víkend probíhalo až moc akcí najednou, proto jsme taky odjížděli už v sobotu.
Potkali jsme super lidi, se kterými se pařilo až do ranních hodin. Nejvtipnější bylo poznal Martinku, která má chalupu taky v Bratrouchově jako naše rodinka. Svět je prostě malinký. Jsem ráda i za Vlastu, který se se mnou ve dvě ráno smočil v Úpě. Parádní osvěžení a voda byla teplá, alespoň se nám tak zdála.
Díky opravdu pekelnému parnu už po ránu jsme vylézali ze svých vyhřátých úkrytů velice brzy. Večerní pařmeni vylézali postupně a šourali se pro nějaké pití a jídlo k bufetu jako zombie. Snídali jsme v tichu a hledali stín, pod který bychom se mohli schovat.
Shrnuto podtrženo, po dlouhý době jsem si konečně užila taky jednu pařbu. Poznala jsem super lidi: Vojtu, Vlastu, Jíťu, Marťu a její dcerku! Těším se na další ročník a tentokrát tam chci zůstat do konce.
Teríkův blog 